Zpráva od našich západních sousedů: případ fact-checkingu na Facebooku prošel dvěma stupni soudního řízení. Pravicově konzervativní server Tichys Einblick nebyl spokojen s tím, že společnost Correctiv, která v Německu pro Facebook vyhodnocuje pravdivost příspěvků, označila jeden z jejich textů za “částečně nepravdivý”.

V řízení před soudem prvního stupně vyhrál Correctiv, u odvolacího soudu naopak Tichys Einblick. Podle rozsudku mohlo být hodnocení Correctivu čtenáři špatně pochopeno. (der verknüpfte Hinweis der Faktenchecker missverstanden werden könnte) Pěkné uzavření kruhu, což?

Nicméně tím celý problém jenom začíná. Vlastně bych jako vystudovaný matematik měl fact-checkingu fandit. Pěkná čistá fakta proti lžím, to přeci zní tak dobře.

Nefandím. Matematika je abstraktní věda. Na ulici kuželosečku ani integrál nepotkáte. V reálném světě lidí, zvířat a věcí jsou poměry trochu komplikovanější a podstatně méně přímočaré.

Tak tedy, co mám proti oslavování fact-checkingu coby řešení, v jednotlivých bodech.

Problém první: demokratičnost, respektive v případě Facebooku a Twitteru její absence. Toto není fundamentální slabina celého principu fact-checkingu, spíš jejich konkrétní implementace v případě těchto dvou sociálních sítí. Jenže právě tyhle dvě implementace jsou důležité.

Existuje bonmot, že je-li nějaká služba zadarmo, pak vy jste produkt, nikoliv zákazník. U sociálních sítí, které si budují detailní profily svých uživatelů, aby jim mohly následně ukazovat reklamu ušitou na míru, je to dost evidentní. Skuteční zákazníci jsou samozřejmě ti, kdo za tu reklamu platí a kdo tím pádem zajišťují příslušným firmám přísun peněz.

To, že uživatelé jsou v případě Facebooku či Twitteru produkty (produkti? produktové?), je dost patrné i z toho, že se jich na zavedení a užívání fact-checkingu, natož pak na výběr konkrétního dodavatele těchto služeb, nikdo neptal. Prostě bylo nadekretováno shůry a hotovo.

Nepochybně na to Zuckerberg a spol. mají právo, ale v takovém případě bych byl extrémně skeptický vůči jakékoliv jejich snaze takový krok prezentovat jako péči o dobro komunity, uživatelů, projev společenské zodpovědnosti atd.

Chcete-li něčí dobro, neměl byste mu jej nařídit jednostranným rozhodnutím. Ke zjištění, čemu dává nějaká komunita přednost, existují nějaké po staletí známé mechanismy, vesměs se točící kolem hlasování a voleb. Nebyly využity ani v omezeném rozsahu; přirovnání uživatelů k produktu sedí jak gluteus maximus na hrnci.

S tímto se bohužel dají dělat jen dvě věci. Buď nějaká legislativa myšlenkově navazující na protikartelové zákony – problém dominantní tržní síly už se v kapitalistickém světě vynořil mnohokrát – nebo se k těm sítím obrátit zády a jít pryč. To druhé se dá realizovat hned. Mimochodem, 30.7. to bude rok, co jsem smazal svůj účet na Facebooku. A nelituji toho.

Otázka je, zda to může udělat každý. Zaznamenal jsem například stížnost jednoho rodiče, že škola, kam chodí jejich děti, umisťuje novinky – včetně těch důležitých – zásadně a pouze na svoji Facebookovou stránku.

Problém druhý: transparentnost. Slabina velkých organizací obecně. Jinde, třeba ve veřejné správě, jsme se časem naučili, že pod každým rozhodnutím musí být podepsaný konkrétní člověk. Představa, že by vás u soudu žaloval anonymní státní zástupce v masce, nebo že by identita ministrů tvořících vládu byla utajovaná, nám přijde divná až absurdní.

Facebook, Twitter, ale i Google a další velké společnosti jsou notoricky skrývavé. Formulace pravidel jsou vágní, o jejich aplikaci často rozhodují neznámí lidé, ne-li roboti. To je velký kontrast vůči řadě jiných oblastí lidské činnosti, kde víte docela přesně, kdo za čím stojí.

Dnes je v novinářském a publicistickém světě běžné podepisovat vlastní články. Zajdete-li dejme tomu na Echo 24, vidíte, co napsal Petr Holub, co Jiří Peňás a co Marian Kechlibar. Čtenářům to umožňuje udělat si o jednotlivých autorech nějaký úsudek a obrázek. Kdyby byly v nějakém médiu texty podepsány jenom slovem “redakce”, patrně by se to projevilo na jeho reputaci v tom negativním slova smyslu.

To vůbec není banální věc, protože jasné autorství je zároveň zdrojem osobní zodpovědnosti. Pár chyb udělá každý, to je normální lidský standard. Ale pokud nějaká jedna konkrétní osoba píše dlouhodobě kraviny, začne to být časem nepřehlédnutelné a buď to skončí polepšením, nebo padákem.

To samé bych čekal od fact-checkingových společností, ale vypadá to, že ony to samy od sebe neočekávají. Podíváte-li se na mezinárodní kodex fact-checkingových organizací, požadavků je tam hodně, ale podpis autora/autorů u konkrétních příspěvků se nevyžaduje. A některé to vskutku také nedělají, třeba Demagog.cz (na druhou stranu jim musíme přiznat, že mají transparentní účet, což je chvályhodné).

Běžné redakci by taková anonymita byla reputačně na škodu. Jenže tady je to přesně naopak. Tím, že dotyčná organizace byla povýšena na kontrolora ostatních, nám Facebook či Twitter sdělují, že výsledky její práce jsou lepší než u těch ostatních organizací, které kontrolují.

Jak říká Thomas Sowell: jakými skutečnostmi to máte podložené? Opravdu všichni zaměstnanci podávají stejný výkon o stejné kvalitě? Jak jako čtenář můžu vědět, který posudek napsal Pečlivý Petr a který Líná Lydie, případně Blbý Bořivoj, Bc.?

Není moc pravděpodobné, že by se komukoliv kdekoliv podařilo dát dohromady tým ze zcela stejně schopných lidí. V každém lidském pracovním kolektivu jsou slabší a silnější členové. Ale pokud vystupuje tým pod jedním jménem, nedokážete zvenčí posoudit, kdo je kdo. Jste odkázáni na úsudek několika málo viditelných šéfů, kteří svoje lidi znají.

Problém třetí: dokonce i tvrdá fakta se dají podat způsobem, u kterého si nejste jisti, zda je autor hodnocení člověk nebo robot.

Příklad, který jsem našel (původní zdroj).

Toto mi přijde jako naprosto fantastické nepochopení toho, co chtěl Výborný svým posluchačům sdělit.

Možná někde píšou písemky na to, kolik stojí aktuální jízdné z bodu A do bodu B. V takové písemce by 4 Kč byly správně, kdežto 2 nebo 3 Kč špatně. Ale tady přeci hraje roli to, že jde o mizivou částku. Výborný se zabýval efektivitou státního sociálního systému, který přiřkne významnou slevu i jeho vlastním dětem, ač rodina poslance bývá dobře zabezpečená.

Další na to navazující problém: kategorie NEPRAVDA pokryje jak to, že se někdo sekl o jednu korunu českou, tak tvrzení, že mimozemšťani obsadili Strakovu akademii a chystají se nás namlít do hamburgerů. Nebo snad humanburgerů. (Znáte tenhle film? Těžko uvěřit, že ten samý režisér o několik let později natočil Pána prstenů.)

Opravdu má takto široká kategorie smysl, tedy kromě světa abstraktní booleovské logiky? Toto přeci nejsou stejné stupně provinění proti pravdě. To první bych dokonce vůbec za hřích neoznačil.

Problém čtvrtý: co je zavádějící a co ne.

Podle mého názoru je tato kategorie snad ještě horší než obecná NEPRAVDA, protože jako zavádějící výrok vesměs bereme takový, který je uváděn mimo kontext, vynechává nějaké důležité detaily atd. Jenže politika je převážně utvářena tím, které detaily kdo za důležité bere.

Zkoušel jsem přemýšlet nad nějakým příkladem, který by to ilustroval, a napadlo mě následující.

Odpůrce trestu smrti může například říci, že roku 1962 pověsil krutý stát jednoho brejlatého hubeného staršího pána a následně jeho popel rozprášil do moře, aby se nikdo nemohl scházet u jeho hrobu. Děsné, dokud se nedozvíte, že je řeč o Adolfu Eichmannovi.

To by pro mě osobně byl zavádějící výrok, protože Eichmann je v mém světě jedinec, který si ten provaz plně zasloužil. A vynechat jeho identitu z celého popisu situace vypadá dost manipulativně.

Jenomže ono to tam možná úplně není. Lidé, kteří skutečně zcela důsledně oponují trestu smrti, by nechali žít i toho Eichmanna. Třeba v doživotní cele, ale nechali. Šibenici ve státních rukou považují za tu horší věc. To je prostě způsob vidění světa. Z pohledu takového člověka je skutečnost, že šlo o nacistického masového vraha, naprosto irelevantní a není potřeba ji uvádět.

A teď si představte nějakou opravdu vyhrocenou situaci, třeba aktuální nepokoje v amerických městech. Ta situace je natolik komplexní, že její přesný obrázek nikdo podat nedokáže. Někteří budou zdůrazňovat skutečnost, že americká policie za sebou zanechává daleko více mrtvých než třeba australská, jiní zase, že rabující psychopati to rozhodně nezlepší. (Apple zrovna upozornil lupiče, že ukradené iPhony jsou sledovány.)

Tahle kategorie má asi největší potenciál pro kontroverze.

Problém pátý: kapacita a z toho plynoucí otázka, kdo dostane v rámci fact-checkingu pozornost a kdo ne. Na tohle mezinárodní kodex fact-checkerů myslí:

The applicant does not unduly concentrate its fact-checking on any one side, considers the reach and importance of claims it selects to check and publishes a short statement on its website to set out how it selects claims to check.

Žadatel nekoncentruje svoji kontrolu neúměrně na žádnou stranu, bere v úvahu dosah a důležitost tvrzení, která kontroluje, a na svých stránkách uveřejní krátkou informaci o tom, jak si tvrzení ke kontrole vybírá.

Ač toto je ušlechtilý cíl, nevěřím tomu, že se mu dokáží běžné lidské bytosti byť jen přiblížit. Na to jsme moc emocionálně zainvestovaní v každodenní politice. Je důležitější Babiš nebo Zeman? Morawiecki nebo Kaczyński? Kolik procent fact-checkerů by volilo kterou stranu, když se koncentrují v nějaké konkrétní sociální bublině? Opravdu to na jejich práci nebude mít žádný vliv?

A když vykročíme z našeho rybníčku: mají v Americe více fact-checkovat Trumpa než Bidena, když Trump je u moci, ale Biden jej chce vystřídat? Co když toho jeden kandidát veřejně nakecá daleko více než jiný, jak potom spravedlivě pokrýt oba? Co výroky nějakých čínských představitelů, nejsou náhodou pro budoucnost zbytku světa docela důležité? A jak je dokážeme posoudit, schází-li nám kulturní znalost kontextu v tak odlišné civilizaci a systému?

Tady se v podstatě po lidech chce, aby utvářeli pokud možno neutrální organizace z nikoliv neutrálních jedinců, kteří se přitom sešli sami a nejsou nijak voleni, aby tvořili reprezentativní vzorek společnosti. To je podle mého názoru sebeklam. Podíváte-li se na to, jak intenzivně rozdělila společnost třeba prezidentská volba, opravdu věříte tomu, že její pokrytí bude nestranné?

V tomto názoru se můžeme lišit, ale já to považuji za utopii, která ignoruje lidskou povahu. Existuje poněkud optimistický názor, že profesionálové musejí umět při práci odložit svoje názory stranou. Bylo by to fajn, ale ve světě medicíny a biologie dávno zvítězil koncept dvojitě slepého pokusu, ve kterém ani profesionál neví, který pacient dostává placebo a který lék. Právě proto, že jiným způsobem se lidské předsudky nedaly z celého procesu odstranit.

Z čehož plyne otázka: proč by na tom měli být fact-checkeři lépe než lékaři a biologové? Nemají náhodou ty samé lidské vlastnosti a slabosti?

Problém šestý: příliš velké zbožštění statu quo. Toto bylo krásně vidět na Covidu-19, kde se názorům a výrokům Světové zdravotnické organizace přikládala nadmíru velká váha, místy ještě přikládá.

Jenže ona ta organizace není neomylná a tváří v tvář zcela nové chorobě by nedokázala poskytovat spolehlivé informace ani tehdy, kdyby byla čistě a stoprocentně profesionální a apolitická, o čemž lze pochybovat. Věda takhle nefunguje, ta připomíná spíše tápání ve tmavém pokoji, kde si každou chvíli natlučete holeň o další kus nábytku. U nových jevů je to extra zřetelné.

Samozřejmě, v té záplavě informací, která se vyvalila na web, byla valná většina bezcenné hlušiny, jenže sem-tam je v takové hlušině zrnko zlata, kvůli kterému stojí za to tu hlušinu zkoumat. A ne vždycky s tím zrnkem zlata přijde velká instituce. Spousta objevů, které změnily svět, začala u jednoho člověka v malé laboratoři, který si při hledění do mikroskopu všiml něčeho podivného.

Tady mají určitou výhodu čtyřicátníci a starší, protože ti už vesměs za život párkrát viděli, jak moc se může oficiální názor na nějakou problematiku během pár let převrátit.

Chcete-li příklad, který se týká nás všech, je to zdravá strava. Za poslední generaci se doporučení ze strany vědeckých autorit několikrát změnila a pochybuji, že současný stav je ten definitivně správný. Jednak je lidský metabolismus zatraceně složitý, jednak je v něm mnoho individuálních odchylek (každý známe někoho, kdo žere jak hladový kojot a přitom váží šedesát kilo), ale ještě navíc do toho zasahují různé komerční zájmy. Prozkoumáte-li otázku toho, kolik vědeckých studií o výživě sponzoruje třeba Coca-Cola, nebo kolik investují do vědců velké farmaceutické firmy, začne se vaše důvěra v jejich výsledky trochu viklat.

Kdybych měl shrnout tenhle bod: status quo není svatý a bez disentu neexistuje mechanismus, jak napravit jeho chyby. Je nebezpečné označovat informace z velkých institucí jako principiálně důvěryhodné.

To je zas jednou starý problém v nové podobě. Na ten svého času naráželi už Jan Hus a Martin Luther.

Problém sedmý, pro dnešek poslední a podle mého názoru nejhorší: kultivace pasivity čtenářů. Máte rádi předžvýkaný steak? Tohle je předžvýkaný steak. Jste naváděni na myšlenku, že kontrolní práci někdo udělá za vás.

Chyba, ale je mi patrné, kde se vzala. Je to důsledek další chyby, která vznikla už tak před dvaceti – třiceti lety. Tehdy se hodně hlásalo, že není potřeba se “biflovat hromadu skutečností”, že vzdělání pro budoucnost zahrnuje hlavně to, jak si informace najít. No jo, tak se teď ukázalo, že si lidi odvykli držet v hlavě fakta, že na internetu se dá najít spousta naprostých kravin. Vlna nadšení pro fact-checking je asi dána i tím, že si od něj někteří fandové slibují, že toto napraví.

Myslím si, že to nebude fungovat, protože kořen problému je právě ta naučená pasivita, při které se ze čtenáře stává spíše konzument. Řekne se mu, že kontrolní práci už odvedl někdo jiný a zde jsou její výsledky. To jej ale nemotivuje k samostatné, skeptické práci.

“Kdo ohlídá hlídače?” Tak zní věčná otázka civilizovaných společností. Zaváděním nových hlídačů se její akutní naléhavost jedině posiluje. Měli jsme média coby hlídače politiků. Teď bychom měli mít fact-checkery jako hlídače médií. Kdo si myslí, že se tam ten vývoj zastaví?

Krátká poznámka na závěr.

Vzhledem k tomu, že se nám pěkně rozjíždí mocenské soupeření mezi Čínou a USA, považuji za pravděpodobné, že v dohledné době zažijeme informační a propagandistickou válku naprosto neskutečných rozměrů. Kam se na to hrabe brexitové referendum a kampaň před ním. Jde o řádově větší hodnoty, rozpočty a globální publikum.

Například si myslím, že Čína bude velmi silně šířit myšlenku toho, že v Americe a na Západě obecně funguje systémový, nenapravitelný, ničivý rasismus. Ne proto, že by tomu skutečně věřili (Čína má v tomhle směru sama dost másla na hlavě), ale proto, že vidí, že je to již existující slabina, kterou můžou využít k oslabení či úplnému rozložení našich společností. Zkuste pak takovou vlnu propagandy nějak fact-checkovat; s dostatkem chytré selektivity dosáhne přesně toho obrázku, kterého chce.

V téhle situaci bude osobní skepticismus důležitější než dřív. Vést boje na internetu je levnější a zejména podstatně bezpečnější než pouštět se do skutečných fyzických válek. Obě strany jsou zranitelné. Demokratické státy mají volby, do kterých se dá zasahovat, a moc se navenek netají se svými problémy. (Leckdy se naopak oddávají sebemrskačství.) Autoritářské státy zase mají hromadu kostlivců ve skříni, jejichž odhalení by je mohlo zničit.

Přemýšlejte, kontrolujte, buďte skeptičtí. Tohle se nedá outsourcovat na vnější autority, ne bez následků.

Princip svobody slova a tisku kdysi neprosazovali klasičtí liberálové izolovaně, ale “v balíčku” s nějakými jinými principy, se kterými tvoří přirozený celek. Jedním z těch dalších principů byla rovnost lidí. Nikdo neměl být lepší než jiný jen proto, že jej pomazali v katedrále a nasadili mu korunu. Každý si měl svoji pověst budovat sám.

Způsob, jakým sociální sítě volí své fact-checkery, mi jako vnějšímu pozorovateli přijde právě jako moderní ekvivalent korunovace, při které dostávají noví králové nejen titul, ale i docela velkou moc bez kontroly zezdola.

On vůbec ten Twitter, Facebook a spol. připomínají digitální feudalismus, ve kterém běžný uživatel je spíš poddaným než občanem a kde většina moci spočívá v rukou urozené šlechty a jejich drábů. Ale tenhle model fungování se dlouhodobě neosvědčil. Dost možná se neosvědčí ani v téhle nové podobě.