Již delší dobu se na nás obracejí dříve narození čtenáři se vzpomínkami na dobu totality, kdy komunistická vláda bojovala proti ideodiverzním centrálám, štvavým vysílačkám a neustále hledala vnitřního nepřítele. V souvislosti se skandálem TwitterFiles, který v USA právě odhaluje důkazy o cenzuře na politickou objednávku, jsme oslovili signatáře Charty 77 – osobnosti, které se nebály perzekuce státní mocí ani za doby StB – a položili jim tři stejné otázky. Nyní vám postupně představíme jejich odpovědi. Začínáme Zbyňkem Petráčkem, komentátorem Lidových novin.

Vlastimil Veselý

Co pro vás znamená svoboda projevu a kde jsou podle vás její hranice, pokud nějaké má?

Nedokážu pozitivisticky, výčtem definovat, co pro mě znamená svoboda projevu. Ale velmi jasně cítím její opak – v nesvobodě jsem strávil polovinu života (což je trochu demagogické, neboť to počítám od narození). V tomto zrcadle je svoboda projevu opakem toho, co platilo do listopadu 1989. Mám-li to něčím ilustrovat, tak érou 90. let. Ta pro mě zůstává etalonem, podle kterého svobodu – včetně svobody projevu – poměřuju.

Ale nejsem úplný šílenec a je mi jasné, že ten etalon má svá omezení a svoboda projevu jisté hranice mít musí. Nejenom podle klišé, že do svobody projevu nepatří právo křičet „Hoří!“ v přeplněném sále. Ten posun je dán hlavně technologicky. Jsou-li technologie umožňující vydávat se za někoho jiného, šířit pomluvy či výmysly schopné páchat škody (na společenské důvěře, ale i na životech), společnost, která má pud sebezáchovy, hledá cesty, jak tomu čelit.

Otázkou není, zda tomu čelit, ale podle jakých pravidel tomu čelit. Ta pravidla by měla být pokud možno jasná a opírat se o zákony. Právě v tom je i nejspornější stránka věci.

Nelze zformulovat zákon, který by postihl všechny konkrétní případy například na webu (ve světovém měřítku jsou jich miliony a měly by se řešit v řádu hodin, nanejvýš dnů). Což si lidé uvědomují, ale tím více posiluje postoj, že se to musí řešit cestou mimo zákon, respektive se v roli zákona ocitají tak gumové věci jako hodnoty.

Nejsem znalec technologií, ale sleduju společenskou stránku věci a ta mě znepokojuje. Právě teď dvojice novinářů v Německu (projekt Oblak floskulí) vyhlásila floskuli roku 2022 a stal se jí výraz „svoboda“. Ti lidé nejsou proti svobodě slova jako takové, ale vadí jim, kolik pošuků pod rouškou svobody slova publikuje nehoráznosti, lži či dezinformace. Vadí jim to natolik, že samotný výraz „svoboda“ vyhlásili floskulí roku 2022.

Mně na tom vadí ten defétismus. Sugeruje, že uvolňuje-li svoboda slova cestu padouchům, je lepší ořezat svobodu než hledat cestu v rámci pravidel. Zavání to společenskou objednávkou.

Jak se díváte na současné snahy umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou „boje proti dezinformacím“? Lze chystaná opatření české vlády srovnávat s dobou normalizace nebo je to za vlasy přitažené podobenství?

To ilustruje mumraj kolem Elona Muska coby šéfa Twitteru. Jistě, člověk jeho typu, majetku, ambicí a vizí vyčnívá, je nekonformní, svéhlavý, ba diktátorský. Proto se mu právem leccos vyčítá. Ale odsudky se na něj sypaly, když vyhlásil „amnestii“ zablokovaných účtů na Twitteru pro ty, kteří neporušili zákon (a pravidla spamu).

To mi přijde zvláštní. Chápal bych, kdyby progresivistům vadilo, že Musk blokuje jejich účty, že jim znemožňuje publikaci na Twitteru. Ale ono je to jinak. Jim vadí nikoliv to, že Musk někoho blokuje (cenzuruje), ale to, že jiné neblokuje (necenzuruje), ač neporušují zákon. Přitom právě progresivisty často rozčilují kiksy právního státu v Polsku či Maďarsku. Toto je snad ukázka právního státu?

Přiznám se, že nerad užívám paralelu mezi disentem za Husáka a regulací svobody slova teď. Vždy zdůrazňuju, že kampaň proti Chartě 77 běžela, když její text byl oficiálně nedostupný. Kdežto dnes je dostupné vše, i to, co je skutečně či údajně blokované (vždy se najde cesta, jak to „zavěsit“ někde jinde).

Nicméně základní prohlášení Charty 77 začíná odkazem na to, že 13. října 1976 vyšel ve Sbírce zákonů Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Člověka pak napadne, že podobně jako normalizátory rozčiloval apel na Sbírku zákonů, dnešní pokrokáře rozčiluje, když zákonem argumentoval Musk při uvolnění účtů na Twitteru.

Jinak jistě platí, že lidé, kteří si pamatují, jak režim bojoval proti „ideodiverzním centrálám“ (rozuměj: rušil vysílání „štvavých rozhlasových stanic“), vidí v podobném duchu i boj proti dezinformacím. Jak už bylo řečeno. Strategii dezinformací nelze bagatelizovat. Ale dělá-li se z nich hlavní příčina problémů státu, politiky i společnosti, něco je špatně.

Má stát bránit šíření nepravdivých informací jinak než pravdivým informováním občanů? Kdo má určovat, co je pravdivá a nepravdivá informace?

Tady si pomůžu příkladem z Německa. To v letech 2015 – 2016 přijalo přes milion běženců z Blízkého východu a vláda i média na to byly hrdé. Jenže neslo to i své náklady. V létě 2017 vydala Nadace Otto Brennera akademickou analýzu role tištěných médií a ta vyzněla takto: noviny se změnily v brožury lidové osvěty. Žurnalistika nekontrolovala konání politiků, ale myšlení občanů. Místo aby pěstovala otevřený diskurz, udusila ho. Zemi postihl výpadek publicistiky, který nebezpečně rozdělil společnost.

Co z toho plyne? Jistě, dost lidí láme hůl nad tradičními médii, uchylují se k alternativním, leckdy konspiračním. Ale hlavní příčinou nebyla cílená konspirace, nýbrž to, že tradiční média ztrácela důvěru. U nás to až tak vyhrocené není. Ale představa, že stát pomůže sobě i vybraným médiím tak, že je bude finančně podporovat, je scestná.