Na našich kanálech sociálních sítí každodenně sdílíme a komentujeme české i zahraniční dění, které se týká svobody projevu. Průběžně publikujeme výběr toho nejpodstatnějšího za každý uplynulý měsíc. Dnes pokračujeme s výběrem za červenec.
Co jsme dělali my v SOSP
13. června jsme v Praze pořádali výjimečnou akci. Do Prahy přijel debatovat oceňovaný americký novinář Michael Shellenberger, jeden z autorů Twitter Files – sbírky interních dokumentů, které odhalily politickou objednávku online cenzury ze strany americké vlády a bezpečnostních služeb. Po přednášce Shellenberger debatoval se zástupci české scény a odpovídal na dotazy z publika. Akci jsme pořádali ve spolupráci s českou dopisovatelkou Public News, Cecílií Jílkovou. Návštěvu Shellenbergera v Praze využilo několik médií k rozhovorům (Insider, Česká televize – Newsroom, Parlamentní listy, Štandard, Trend, v Epoch Times vyšel český překlad Shellenbergerovy výzvy). Zajímavostí je proporcionálně větší zájem slovenských médií než těch českých. Např. DVTV nabídku na rozhovor dokonce odmítla. I to vypovídá o tom, jak je pro mediální mainstream v ČR nedůležitá svoboda slova – i v případě, kdy ji přijede prezentovat prestižní americký host. Na celý záznam se můžete podívat zde.
Dění v ČR
Nový dokument v kauze blokování webů, jenž se neměl dostat k veřejnosti! Ve sporu mezi webem AC24 a T-Mobile padlo v březnu zlomové rozhodnutí, že blokace byla nezákonná a že jejím následkem web utrpěl škodu. Poprvé jeden z poskytovatelů přiznal na papíře, že výzvu státu bral jako autoritativní pokyn. T-Mobile se bránil odpovědnosti a napsal, že společnost se: „řídila doporučením státních orgánů v situaci ohrožení […] v dobré víře, že jde o závazné pokyny.“ Tím by se odpovědnost přesunula na stát, a to pravděpodobně na NCKO při Vojenském zpravodajství. Spor se vrátil na pražský obvodní soud k dalšímu posouzení, kam se ale dostavilo i nové vyjádření Vojenského zpravodajství. Podobně jako předchozí dopis měl být i tento dokument neveřejný. Není divu. Mezi nejhorší část dokumentu lze zařadit tu, kde VZ varuje před tím, že rozsudek v neprospěch T-Mobilu povede „nejenom k dlouhodobému zpochybňování rozhodnutí vlády jako vrcholného orgánu výkonné moci, ale bude docházet k oslabování spolupráce mezi státem a soukromým sektorem.“
Soudy potvrdily, že každý ze sebe může dělat hlupáka dle svého uvážení a vykřikovat do veřejného prostoru i úplné nesmysly, pokud se nestydí. Soud uznal, že máme svobodu slova, a i kdyby si poslankyně Richterová vymyslela ještě větší nesmysl, než že Aliance pro rodinu je placená Putinem, mohla by ji říkat taky, protože to svědčí spíše o ní. „Žalovaná by opravdu měla velmi vážit svá slova, prezentovat je tak, aby nedocházelo k jakékoliv dezinterpretaci. Pokud tak nečiní, měla by se nad sebou primárně zamyslet,“ uvedla v lednu soudkyně Městského soudu v Praze s tím, že „minimálně volba slov byla na hranici toho, jakým způsobem by se měl politik reálně vyjadřovat, jak by měl hovořit”. Soud upřednostnil právo na svobodu slova před případnou újmou, kterou taková svoboda může způsobit. A dlužno říct, že rozhodl správně.
Velká mediální novela nepřináší jen zvýšení poplatků za vysílání veřejnoprávních médií, změnit chce také definici jednoho z hlavních úkolů, které zákon těmto médiím ukládá. ČT a ČRo mají nově poskytovat informace, které přispějí „k postupu proti dezinformacím“. Podle návrhu by se tato média měla stát „hlavním nástrojem boje proti tzv. dezinformacím“. Co to bude konkrétně obnášet? Měly by potlačovat informace ze zdrojů, které někdo označí za dezinformační? A kdo? Budou vznikat black listy k blokaci? V důvodové zprávě se používá nebezpečně široká definice dezinfo – „Záměrně nepravdivé informace šířené s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají.” Pochybnosti nad rozšířením povinností veřejnoprávních médií vyjádřila Legislativní rada vlády, podle které není jasné, zda by dodatek neznamenal novou povinnost aktivně vyhledávat dezinformace.
Plukovník Foltýn chce, aby občané věřili státním institucím. Jenže státu, který předstírá, že dává občanům základní práva, nelze věřit. „…není pravda, že máme největší svobodu projevu v dějinách. Na to, že v posledních letech došlo k jejímu omezení, jsou exaktní studie. […] Nositeli základních práv jsou lidé. Stát není zdrojem těchto práv a lidem je nemůže dát. Foltýnova formulace by zněla přirozeněji v diametrálně odlišném režimu, třeba komunistickém, kde lidem práva udělovala strana (samozřejmě vyjadřující vůli pracujícího lidu). […] Tady si určité politické síly vydupaly novou aktivitu výkonné moci, obnášející zasahování do života společnosti. Měly by tedy mít myšlenkové základy této aktivity promyšlené, anebo do nich aspoň nezabrušovat. Plukovník Foltýn by nás měl spojovat, a on zatím vyrábí kontroverze a doslova zpochybňuje základy demokratického režimu.“
„Ministerstvo vnitra se nám prezentuje jako důvěryhodná, téměř až svatá instituce, které jsme přímo povinni věřit…“ Právě MVČR však potřebuje ze strany občanů systematický a bdělý dozor, jestli náhodou nezačíná jednat proti jejich zájmům. „‘Vládní historie‘ bude zhruba stejně stravitelná jako ‚vládní sýr‘ (Šli byste si pro něj k obědu?) a její současní zastánci budou nepříjemně překvapeni, až jednoho dne dojde k výměně ve Strakovce a k tomu výkladu se dostane někdo, kdo se jim nelíbí. Rozhodně si myslím, že tímhle způsobem může stát svoji důvěryhodnost leda snížit,“ říká v rozhovoru Marian Kechlibar.
Plukovník Foltýn obvinil naši Společnost z toho, že ho chceme „cenzurovat“. SOSP samozřejmě cenzurovat nikoho nemůže – už jen proto, že na rozdíl od pana plukovníka nejsme státní úředníci a nemáme k tomu žádné nástroje. Na omezování svobody slova naopak upozorňujeme. Jeho vyjádření tak lze chápat jako úmysl poškodit nás a každého, kdo brání svobodu slova v ČR. Je třeba také vysvětlit, že kritika není cenzura. A my důvodně kritizujeme fakt, že se úředník, který chce posilovat důvěru ve státní instituce neideologickou komunikací, nechá vyfotit v tričku s vulgární nadávkou, jako by to měla být ona „strategická komunikace“. Jsme přesvědčeni, že jde o komunikační selhání, které důvěru ve státní instituce spíše snižuje.
„..nyní dochází v části anglosaského světa ke snahám o regulaci nebo seberegulaci médií. Obojí je špatně, protože jsou to vlastně dvě strany stejné mince. Regulace ze strany státu je nepřijatelná sama o sobě, jelikož je to cenzura. Seberegulace v podobě nějakého dozorového orgánu vybraného žurnalisty mezi sebou musí nutně být vnímána jen jako alternativa k té první. Řečeno prostě: pokud se nebudete hlídat sami, začneme vás hlídat my. Svoboda projevu je jednou z nejdůležitějších podmínek svobodné, demokratické společnosti. Americký filosof John Dewey – v reakci na práci investigativních novinářů na přelomu devatenáctého a dvacátého století – přišel s termínem ‚hlídací psi demokracie‘, který se ujal a používá se dodnes. Jenže hlídací pes nemůže mít náhubek: pak už to není hlídací pes.“
Dění v Evropě
„Evropská komise nám nabídla nezákonnou tajnou dohodu: pokud budeme v tichosti cenzurovat projevy a nikomu to neřekneme, nebudou nás pokutovat,“ oznámil Elon Musk. Musk následně dodal, že se těší na soud, kde se Evropané dovědí pravdu. Eurokomisař Thierry Breton reagoval tak, že žádná „tajná dohoda nikdy neexistovala“, jde prý o možnost ‚„nabídnout závazky k urovnání případu“.
Podrobná analýza unijního nařízení European Media Freedom Act (EMFA) poukazuje na „potenciální rizika, především problematické nastavení systému samoregulace (rozdělení poskytovatelů na ty, kteří ‚dobrovolné podmínky samoregulace‘ splňují, a na ty, kteří nikoliv, ve spojení s negativními důsledky nepřijetí podmínek). Kontrola dodržování těchto norem je přitom svěřena především neziskovým organizacím. Hodnocení neziskových organizací může vést k rozdělení médií na privilegovaná a omezovaná, což může vést k ohrožení svobody projevu a k autocenzuře. Vyvstává zde rovněž obava potenciálního (politického) zneužití a v neposlední řadě nezajištění faktické fyzické ochrany novinářů, navzdory deklarovaným důvodům pro přijetí tohoto nařízení. […] Hlavní nebezpečí ratingu nevládními agenturami (alias politickými neziskovkami) je v tom, že bude základem pro cenzuru některých médií na platformách a pro zvýhodnění těch ‘hodných prounijních’ podle nové legislativy EMFA.“
Na naší březnové tiskovce popisoval Toby Young, ředitel Free Speech Union, omezování svobody slova ve Velké Británii. Nyní se naši britští partneři obávají, že situace bude ještě horší. „Co přesně tedy labouristé chtějí zakázat? […] FSU se obává, že pokud labouristé schválí tento zákon, rodiče, kteří se pokusí svým dětem vymluvit nebezpečné lékařské procedury, skončí ve vězení. […] Dalším zdrojem obav je zákon o rasové rovnoprávnosti práce, který povede k ještě většímu rozšíření školení proti rasismu na pracovišti. […] Pokud zpochybníte toto školení – například poukážete na to, že Spojené království je jednou z nejméně rasistických zemí na světě – můžete se ocitnout bez práce. […] Existuje také riziko, že labouristé budou kriminalizovat ‚islamofobii‘, jak ji definuje parlamentní skupina pro britské muslimy. Podle této definice, je jakákoli kritika islámského náboženství ‚islamofobní‘.“
V Německu zakázali pravicový magazín Compact. „Německá ministryně vnitra Nancy Faeserová (SPD) zakázala magazín Compact a vydavatelství Conspect Film, který označila jako ‚pravicově extremistický‘. Informovala o tom dnes agentura DPA, podle níž policie ráno prohledala s časopisem a vydavatelstvím spojených 14 nemovitostí ve čtyřech spolkových zemích. Zablokovala také webové stránky magazínu. Šéfredaktor časopisu Jürgen Elsässer reagoval slovy, že za 14 let od doby, kdy Compact existuje, nedošlo k odsouzení za trestný čin. Podle něj jde o nejhorším zásah do svobody tisku od aféry Spiegel z roku 1962 a vidí Německo na cestě k novému fašismu prostřednictvím režimu ‚diktátorských opatření‘.“
Z rozhovoru s Michaelem Shellenbergerem pro slovenský Štandard. „Pokud neexistují žádné důkazy a nikdo není zatčen, pak jsou obvinění prázdná. Ale úředníci, kteří o nich mluví, tvrdí, že je mají. A to je přesně to, co jsme viděli v USA během Russiagate. Vlády využívající zpravodajské služby k prosazování svých politických cílů. […] Cyber Threat Intelligence League (CTIL) je skupina bojující proti ‚dezinformacím‘, která vznikla jako dobrovolnický projekt datových vědců a bývalých zpravodajských pracovníků. Postupem času byla zřejmě začleněna do řady oficiálních projektů, včetně projektů ministerstva vnitra. Na jaře 2020 začala nahlašovat nežádoucí obsah na sociálních sítích […]s cílem ovlivnit veřejné mínění. A mezi její členy patřili i státní úředníci. […] bezpečnostní služby, včetně finančních zájmových skupin, které z nich mají prospěch, měly pocit, že populističtí politici by omezili jejich možnost vést války tak, jak chtějí.“
Dění v USA a jinde ve světě
J.D. Vance je americký politik, spisovatel a podnikatel, jehož si exprezident Donald Trump vybral za viceprezidentského kandidáta do prezidentských voleb 2024. Pro svobodu slova je dobrou volbou. „Co je větší hrozbou pro naši demokracii? Je to to, že obyvatelé Ohia, Missouri nebo Tennessee volí prezidenta, který se nelíbí představitelům mainstreamových médií? Nebo jsou to technologické společnosti s finančními zájmy v komunistické Číně, které spolupracují s naší vlastní FBI na cenzuře amerického lidu? […] Pojďme si upřímně říct, co je v sázce. Máme právo účastnit se debaty v naší vlastní zemi? Má americký lid právo účastnit se debaty na fórech 21. století? Protože všichni víme, že sociální sítě jsou místem mnoha debat, které se v naší zemi odehrávají.”
Odpovědět