Global Disinformation Index (česky Globální dezinformační index, GDI) je vlivná britská politická nezisková organizace založená v roce 2018, která si vzala za cíl, jako další z mnoha, bojovat s dezinformacemi. A jako další z mnoha ve skutečnosti bojuje proti názorům, které se jí nelíbí, s vládou cizí mocnosti za zády. To, co odlišuje GDI od jiných politických neziskovek, je její rozsáhlost a plošnost. Ovlivňuje totiž reklamní, potažmo inzertní trh nejen ve Velké Británii, ale i po celém světě, Českou republiku nevyjímaje.

GDI je jedním z vlivných zákulisních hráčů světa reklamy, který hodnotí pravdivost či nepravdivost ostatních médií a následně rozhoduje o tom, kdo kde může či nemůže inzerovat, čímž zásadně zasahuje do tržeb z reklamy. A momentálně sám čelí vyšetřování. Jejím partnerem v České republice je spolek NELEŽ.

Od Trumpa k Cemperovi: Jak se zrodily neziskovky bojující s dezinformacemi a cenzurující názory

V roce 2017 Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, píše manifest, kterým toho času reaguje mimo jiné na zvolení prezidenta Donalda Trumpa. Nově zavádí pojmy jako inkluzivní společnost, tělesná a duševní pohoda lidí či nenávistný projev. Tady se položily pevné základy potírání nepohodlných názorů na digitálních platformách a na Facebooku se začalo blokovat vše, co by mohlo potenciálně urazit menšiny – kritika LGBT komunity, MeToo nebo BLM. Paralelně s tím Zuckerberg nechává z platformy odstraňovat miliony příspěvků, které síť označuje za dezinformační, a z FB tak vytváří „lídra“ v boji s fake news. Někdy v této době jsme se dopracovali k počátkům potírání a zostuzování jakýchkoli jiných než mainstreamem prosazovaných názorových linek.

Evropská komise v roce 2018 přichází s konstatováním, že občané Evropské Unie jsou vystavováni rozsáhlým dezinformacím, včetně zavádějících nebo vyloženě lživých informací, a přináší řešení v podobě Evropského kodexu zásad boje proti šíření dezinformací, jehož přílohou byly příklady „Best Practices“, týkající se již existujících postupů a metod sociálních sítí Facebook, Google, Twitter, YouTube apod.  Tento samoregulační kodex okamžitě po vydání podepisují zástupci digitálních platforem, největších sociálních sítí, inzerentů a reklamního průmyslu. Přičemž pojem „dezinformace“ v něm byl nadefinován natolik vágně –  a řekněme si, že doposud nikdo, ani česká vláda to nedokázala nadefinovat lépe – že společně s dezinformacemi bylo podle kodexu možné potlačovat nejen prokazatelně nepravdivé, ale i nechtěné názory. Vznikla tedy potřeba vytvořit subjekty, o které by se mohli všichni zúčastnění při cenzurování opřít, pod jejichž křídla by se mohli pohodlně schovat, které by nadiktovaly, kdo je dostatečně pravdivý, a koho lze naopak z diskuse o vážných tématech pro nedostatečnou pravdivost vynechat. To vše vedlo k tomu, že se mezi lety 2016 až 2018 zrodilo velké množství projektů, startupů a neziskovek zaměřujících se na dezinformace, které za hojného financování dotacemi nejen z EU vzaly roli arbitrů pravdy na sebe.

Zde leží počátek neziskovek, které dnes rozdmýchávají dezinformánii do absurdních rozměrů. Mezi nimi se zrodila i britská GDI. U nás se v této době objevují Čeští elfové Boba Kartouse (který zanechal hospodářskou spoušť v Pražském inovačním institutu). V roce 2016 se firma Františka Vrabela (proslulého exekucí ve výši tří milionů korun) Semantic Visions začíná věnovat dezinformacím. V roce 2017 Jan Cemper vstupuje do (k dnešnímu dni několikrát usvědčených ze lží) Manipulátorů. Zkrátka vzniklo mnoho štědře dotovaných firem, neziskovek a projektů bez jakéhokoli mandátu, za to s velkým vlivem, zaměřených na legální, ale dle nich „škodlivý“ obsah. Krátce na to tento velkoryse financovaný boj s mýdlovými bublinami začal plodit své ovoce.

Potřeba si udržet moc v přestrojení za boj proti nenávisti a dezinformacím

Práce těchto neziskových organizací a projektů se odrazila v zavádění nejrůznějších korporátních zásad typu „misinformation policies“ a vytváření nařízení jako DSA v EU (které operuje s takovými perlami, jako je „tělesná a duševní pohoda osob“, pokud jde o boj s nenávistnými projevy) nebo „Online Safety Bill“ ve Velké Británii (který obsahuje kontroverzní paragrafy, které by fakticky znamenaly nucené prolomení šifrovací ochrany zpráv), ale i dalších směrnic, kterým jde navenek o totéž – vymýtit „dezinformace“ a nenávist z veřejného prostoru. Potírají ale skutečně dezinformace a dokážou skutečně vymazat nenávist z našich životů?

Když se kácí les, létají třísky, tady se ale pro pár párátek kácí rovnou celý prales. A tak se postupně začalo potírat a napadat vše, co nebylo v souladu s verzí mainstreamu. Část společnosti čím dál složitěji nacházela prostor pro své názory v mainstreamu, a tak začala hledat oporu v alternativních zdrojích. Tam měli pocit, že jsou „doma“, tam zaznívalo otevřeně to, co si mnozí lidé skutečně mysleli, a co by v mainstreamu tehdy zaznít nemohlo. Například, že migranti zvyšují statistiky trestné činnosti nebo že nosit dvě roušky přes sebe je holý nesmysl, což jsou typické příklady, u nichž prostor pro debatu mainstream nenabídl a byla to chyba. Alternativní média ano. Důvěra ve veřejnoprávní a mainstreamová média v Evropě tak postupně nabrala sestupnou tendenci a tento směr se doposud nepovedlo zvrátit. Česká republika tento trend jen potvrzuje. Podle výsledků průzkumu o svobodě projevu v České republice z roku 2023 vyplynulo, že více než polovina dotázaných nevěří veřejnoprávním ani mainstreamovým médiím. Nutno bohužel konstatovat, že není divu.

Alternativní zdroje ze všech těchto důvodů nabírají na síle a z EU přichází potřeba dostat věc pod kontrolu. To je důvod, proč od roku 2020 čelíme masové kampani na podporu „nezávislých, objektivních a pravdomluvných médií“. Od roku 2020 tak část neziskových organizací najíždí na tuto komunikační linku. Už vědí, že Věra Jourová bude nadělovat miliony eur z evropských grantů. Protože bez peněz se dezinformacím neubráníme, říká. U nás tuto úlohu vzal na sebe Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ). Je třeba upozornit, že název je zavádějící, o podporu nezávislých médií se nejedná. Tento fond podporuje pouze média „liberální“. Do roku 2016 jsme si tedy ještě mohli bez problémů číst, co jsme chtěli, a sami rozhodovat o tom, čemu chceme věřit. Nyní nám namlouvají, že tu záplavu nefiltrovaných informací už nedokážeme samostatně zpracovat. Výsledkem všech těchto kroků, které nás měly přivést k závěru, že bez cenzurního filtru se v tomto zmateném světě plném nenávisti, dezinformací, škodlivých narativů a konspirací nedokážeme zorientovat, jsou samozvaní hlídači pravdy. Ti bedlivě sledují odklony od oficiálních linek a jsou ve dne v noci připraveni označit za „proruského dezoláta“ kohokoli, jehož názory mohou mít nepříznivý dopad na občanský diskurz. Jedním z těch největších a nejvlivnějších je britská organizace GDI. Co má britská organizace společného s námi a proč bychom o ní měli vědět?

Globální dezinformační index – jak jeden projekt změnil celý reklamní svět

GDI je nezisková organizace, kterou spoluzaložili generální ředitelka Clare Melfordová a výkonný ředitel Daniel Rogers. Melfordová pracovala dříve jako generální ředitelka International Business Leaders Forum, byla také výkonnou ředitelkou MTV Networks a vedla Evropskou radu pro zahraniční vztahy v době, kdy se oddělila od Sorosovy Open Society Foundations. Rogers založil a vedl společnost Terbium Labs zabývající se hrozbami kritických dat, která současně dodává své produkty a služby americkým zpravodajským službám. Působí také jako profesor a je vedoucím pracovníkem levicové organizace Truman National Security Project.

GDI má monitorovat „dezinformace a extremismus napříč online platformami“. Má tým, který vládám, regulačním orgánům a platformám poskytuje data a předkládá jim své závěry a ti je pak zavádějí do svých zásad, politik a směrnic. GDI krom toho také vyhodnocuje „rizikovost dezinformování čtenářů“ u webů a následně sestavuje černé seznamy. Kdo se na tomto seznamu ocitne, přichází o nemalou část peněz z reklamy. Od června 2023 zvládla vyhodnotit více než 700 milionů webů ve více než 40 jazycích. Nynější trend nahrává kultu tzv. dezinformačních hrozeb. A protože nejvíce podléhají trendům reklamní společnosti, ty největší z nich začaly pro jistotu už dopředu vyhledávat pokyny od údajně „nezávislých“ subjektů, které o sobě prohlašovaly, že odhalují dezinformace na internetu a bojují proti nim. Jak vyšlo najevo z e-mailové komunikace, například firma Xandr, reklamní a analytická pobočka Microsoftu, v září 2022 informovala své klienty, že se začne řídit černými seznamy GDI, aby potrestala obsah, který je dle jejich slov „morálně zavrženíhodný nebo zjevně urážlivý“, postrádá „spásnou společenskou hodnotu“ nebo „by mohl obsahovat nepravdivé či zavádějící informace“.

Dezinformace nebo lež? Největší hrozbou dneška je nakonec konzervativní obsah

GDI však zašla ještě dál. Neomezila se jen na údajně nepravdivý obsah, záhy rozšířila oblast své činnosti a začala vyhledávat i obsah konzervativní a ten označovat za nežádoucí. Za nejrizikovější byl označen například konzervativní americký časopis The American Spectator, který je vydáván od roku 1967, konzervativní zpravodajský web The Daily Wire, který mimo jiné produkuje velmi úspěšné podcasty, jako je The Ben Shapiro Show (v roce 2019 vyhlášený jako druhý nejoblíbenější podcast ve Spojených státech), a na černý seznam se dostal dokonce i New York Post založený v roce 1801.

Sestavuje snad GDI tyto žebříčky bez účelu a seznamy bez záměru? Nikoliv. GDI tyto černé listiny posílá reklamním agenturám, vyhledávačům, sociálním sítím a průzkumným agenturám, a nabádá je, aby s médii zařazenými na jejich seznam neuzavíraly obchodní vztahy. Cílem je nechat je finančně zlikvidovat (tzv. defundovat). GDI ale nesestavuje jen černé seznamy, sestavuje i seznamy tzv. nejméně rizikových webů. Na prvních deseti příčkách se tak mimo Wall Street Journal umístilo devět liberálně progresivistických subjektů vychylujících se jasně doleva. Tato média údajně vykazují „minimální zaujatost“ a nedostatek „senzačního jazyka“ a „vynikají ve zveřejňování a dodržování svých provozních zásad a postupů“, uvádí zpráva. Mnohé z těchto „nejméně“ rizikových médií, jako například Buzzfeed, propagovaly kompletně vykonstruovaný Steelův spis. Jak se později ukázalo, vytvoření spisu si objednala a financovala kampaň kandidátky Demokratické strany Hillary Clintonové. Jiná média označená jako nejméně riziková, jako například HuffPost, zveřejnila řadu nepravdivých článků o tom, že informace publikované v New York Post o notebooku Huntera Bidena byly jen „ruskou dezinformací“. Nebyly. Tyto seznamy tak ve skutečnosti nemají nic společného s pravdivostí toho kterého média. Slouží jen jako záminka k podpoře určitých médií a znevýhodňování médií jiných.

Skandál v USA: Vláda financovala cenzuru a manipulaci médií – a co na to Česká Republika?

Aby GDI udržela celý svůj kolos v chodu, potřebovala značné finanční prostředky. A ty ji zajistilo především USA. Podle americké ústavy se sice americké úřady nemohou přímo zapojovat do podpory podobných projektů, právě proto však byla vytvořena hustá síť neziskových organizací, která prosazuje jejich vliv za ně. Podle zprávy Gabea Kaminskyho z Washington Examiner poskytlo americké Ministerstvo zahraničí organizaci GDI 330 000 dolarů, z toho 230 000 dolarů prostřednictvím neziskové organizace National Endowment for Democracy (NED), která má podporovat demokracii v zahraničí a je téměř výhradně financována americkou vládou. GDI byla financována také americkými nadacemi Argosy Foundation, která má podporovat liberální sociální a ekologické cíle, Catena Foundation, která přispívá levicově orientovaným organizacím zejména v USA, ale v případě GDI udělala výjimku. Ve výčtu najdeme Luminate, která na svých stránkách uvádí, že podporuje znevýhodněné menšiny, které „čelí překážkám v přístupu k moci a plnohodnotné účasti na občanském a politickém životě“ a současně vyjadřuje naději, že tu stále existuje naděje, protože „je tu mládež, která protestuje proti změnám klimatu, systémovému rasismu a policejní brutalitě“. Je tu také nadace Craig Newmark Philanthropies, díky které vznikla robustní síť zaměřená na boj proti dezinformační válce, online obtěžování a státně sponzorovaným kybernetickým hrozbám, ve výčtu nechybí ani Open Society Foundations (OSF), mimochodem právě Sorosova OSF byla v roce 2022 společně se zaměstnanci Facebooku a Pew Research Center členy poradního panelu GDI pro hodnocení dezinformačních rizik.

GDI je vlivný zákulisní hráč. Ironií je, že subjekt, který posuzuje rizikovost jednotlivých médií i na základě „zveřejňování a dodržování svých provozních zásad a postupů“ čelí sám vyšetřování. „Global Disinformation Index porušuje zákon tím, že skrývá své údaje, a to je docela směšné a pokrytecké u skupiny, která předstírá, že jí záleží na transparentnosti médií,” uvedl právník Mike Davis, který vede Internet Accountability Project, skupinu usilující o omezení moci velkých technologických platforem sociálních médií. A se žalobami točícími se kolem GDI se záhy roztrhl pytel. Konzervativní média The Federalist a The Daily Wire zažalovala agenturu Global Engagement Center spadající pod americké ministerstvo zahraničí. Žaloba obou deníků uvádí, že ministerstvo zahraničí sponzorovalo Newsguard, službu „hodnocení důvěryhodnosti“, a britský Global Disinformation Index jako „cenzurní organizace“ zaměřené na domácí projevy.

Když v USA navíc vyšlo najevo, že americká vláda de facto podporuje cenzuru formou odstřihnutí vybraných médií od reklamy, strhla se vlna nevole a řada amerických politiků i právníků specializujících se na první dodatek a svobodu slova byli oprávněně pobouřeni. Z těchto cenzurních praktik je v USA skandál. NED, která doposud nejvíce sponzorovala GDI penězi americké vlády, uvedla, že již nebude financovat sestavovače černých seznamů. Zatímco USA se v mnoha oblastech už začíná pomalu probouzet do těžké kocoviny, my jsme stále ještě ve fázi najíždění na slepou kolej. U nás pirátský ministr nově vzniklého ministerstva Ivan Bartoš teprve volá po tom, aby se už někdo nebál do těch dezinformací konečně „seknout“. Za tímto účelem kopíruje práci GDI, sestavuje metodická doporučení pro vyhodnocení důvěryhodnosti webů a odkazuje na neziskovky agilně sestavující černé seznamy již nyní. Česká republika a Slovensko mají také své spolky podobné GDI. A ty mají společného mnohem více než jen oficiální partnerství.

Konšpirátori.sk, projekt mediálních podnikatelů, který má pod záminkou boje s dezinformacemi odstavit konkurenci

Projekt www.konspiratori.sk vznikl v roce 2016 jako jeden z prvních sestavovačů černých seznamů na Slovensku a má to být „veřejná databáze webů s neseriózním, klamavým, podvodným, konspiračním nebo propagandistickým obsahem“. Ve skutečnosti za projektem stojí parta mediálních a reklamních podnikatelů, která si vytvořila neziskovku zásadně ovlivňující trh, na kterém sami působí. Jejich cílem je vyvinout nátlak na inzerenty, aby neinzerovali v médiích, která šíří „prokremelskou propagandu“. Přičemž ta média, v nichž oni sami působí, a v roce 2020 jich v tomto ohledu minimálně 10 ze 14 bylo v těžkém střetu zájmů, na černých seznamech nefigurují. Najdete je v sekci webů s ověřeným důvěryhodným obsahem.

Stejně jako u jiných podobných projektů Konšpirátory.sk záhy začala citovat slovenská a veřejnoprávní a mainstreamová média jakožto důvěryhodnou seriózní autoritu, o kterou je možné se při svých závěrech opřít. Při posuzování důvěryhodnosti však zapomněli zohlednit taková zásadní fakta, jako mnohé střety zájmů, nevyváženost hodnotící komise či skutečnost, že samotní posuzující prokazatelně manipulují a šíří dezinformace.

Na jejich současném černém seznamu se nachází například český web autoforum.cz. V posudku stojí, že ačkoli se web netají tím, že je kritický vůči elektromobilitě, používá prý manipulace, nepřesnosti či účelově ořezané fotografie a jako příklad, který má potvrdit takové ostudné hodnocení, na základě kterého by měl web přijít o financování svých inzerentů, uvádí dva články. První z nich nese titulek Smutné konce nizozemské elektrické pohádky, lidé už teď nemají kde „tankovat“. S rozkrytím manipulací jim pomohl Jan Cemper a jeho Manipulátoři. „Text popisuje problém nedostatku dobíjecích stanic pro elektromobily v Nizozemsku. Použitá fotografie pochází ze slavnostního otevření 50. dobíjecí stanice u dálnice a je záměrně či nechtěně oříznuta tak, aby nebyly vidět balónky. Fotografie je manipulativní, protože na ní není vidět obvyklá fronta řidičů čekajících na nabíjení. Podle Jana Cempera, šéfredaktora Manipulátoři.cz, článek popisuje tehdejší situaci ohledně elektromobility poměrně přesně, až na jeden detail, který by se dal doplnit,“ stojí v posudku. Uříznuté balónky a jeden detail, který „BY SE DAL“ doplnit, stačí k tomu, aby byl celý web označen za nedůvěryhodný. Problém je podle Konšpirátorů také v tom, že články publikované na webu vzbuzují dojem, že protiruské sankce ničí Západ, a ne Rusko. V tom případě musí lhát iDnes, Seznam Zprávy, bezpečnostní expert Mikulecký na Impulsu i samotný Bloomberg ve svém článku Západní protiruské sankce nefungují. Ale kdo je Bloomberg, a kdo kosnpiratori.sk… Odborný posudek vypracoval MUDr. Maroš Rudnay, endokrinolog.

Tato praxe, která má za cíl znevýhodnit nepohodlná média a ztišit nevyhovující obsah, není ojedinělá. Nedávno byl na černý seznam zařazen například i slovenský deník Štandard. Posuzujícím byl tentokrát politolog Hardoš, který ve více než 40 tisících článcích a dalších desítkách tisíc krátkých zpráv nedokázal identifikovat jedinou faktografickou chybu, přesto deník Štandard zařadil na seznam pro údajné „klamavé, dezinformační zprávy a lživou propagandu“ či „konspirační teorie anebo bludy“. Po prozkoumání posudku vyšlo najevo, že posuzující Hardoš nemá potíže s fakty, ale s názory na migrační politiku, působení politických neziskovek a konzervativním pohledem na věc. Zatímco médiím, které nezastávají levicově progresivistický trend, se vyčítá, že při publikaci nezohledňují všechny aspekty problematiky, jsou to ve skutečnosti právě weby zařazené mezi ty s ověřeným obsahem, kterým chybí objektivní vyvažování ve veřejném prostoru. Ty však Konšpirátori na černý seznam zásadně nezařazují. A není to proto, že by snad mainstreamová média oplývala objektivitou, vyvážeností či nezaujatostí. Neoplývají. Tyto seznamy se také nakonec také nesestavují k  účelu, který hlásají.

Jak nová evropská legislativa ovlivní vaše právo na informace

V Evropské unii vzniklo za posledních pár let několik důležitých zákonů, nařízení a směrnic, které zásadně otřásly svobodou projevu. Krom DSA mezi ně patří i tzv. EMFA (Akt o Svobodě sdělovacích prostředků). Když EMFA vznikala, Věra Jourová se netajila tím, že je to bič na neposlušné země, jako je Maďarsko či Polsko. Polská a maďarská média totiž mají tendenci být konzervativní a rozhodně anti-woke, a to je v rozporu s ideologickou linkou, kterou nyní prosazuje EU. A tak zasáhli a vytvořili unijní legislativu, která by získala kontrolu nad mediálním prostředím v členských zemích. Podle této legislativy mají některá média na základě jakéhosi ratingu přijít o peníze z reklamy, některým bude omezován dosah, nebude se tedy všem uživatelům zobrazovat, a navíc vlastníci všech médií nebudou mít možnost významně zasahovat do vlastních struktur. Změnit šéfredaktora tak může představovat problém. Až se bude EMFA implementovat v České republice, kdo bude sestavovat tento rating? Nenabízí se například spolek NELEŽ Bohumila Kartouse, který s „dezinformacemi“ již bojuje a už nyní sestavený seznam v duchu příručky GDI má?

Tři muži, jeden nepřehledný spolek a média, která je kryjí: Seznamte se s NELEŽ

I spolku NELEŽ stejně jako GDI a jeho slovenskému partnerovi Konšpirátoru.sk se podařilo prosadit, aby veřejní zadavatelé online inzerce museli zohledňovat, zda svou reklamou finančně nepodporují weby označené za konspirační a dezinformační. Na stránkách NELEŽ bohužel nenajdeme žádné stanovy ani informace o financování. Z tohoto pohledu je to velmi netransparentní spolek. Mnohé ale dokáže napovědět metodika určování dezinformací, na které spolupracují s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky – to jsou ti, co finančně podporují v rámci pluralitní demokracie téměř výhradně liberální média – a zmíněnými slovenskými Konšpirátory. Podle jmen uvedených na webu spolku to vypadá, že NELEŽ tvoří Roman Čihalík (působí v online marketingu, manažer TrollWallu pro Česko), Bob Kartouz (politický aktivista, vyšetřován za netransparentní financování Pražského inovačního institutu) a František Vrabel (podnikatel čelící exekuci). Přesto, že dva posledně jmenovaní byli několikrát usvědčení z naprosté nekompetentnosti, veřejnoprávní a mainstreamová média jim dávají nebývale široký prostor a drží nad nimi vytrvale ochrannou ruku.

Jak americké peníze pohánějí cenzuru v České republice

O financování projektu mohou napovědět střípky uniklé do médií. Pan  Čihalík v roce 2020 řekl: „Naše aktivita není politická a pracujeme bez nároku na honorář“, aby podle údajů z oficiálního webu vlády USA jen v roce 2021 obdrželi v rámci programu nazvaného Public Diplomacy Programs od americké vlády 95 000 dolarů za plnění následujícího úkolu: „Podporovat dosažení cílů a záměrů politiky USA, prosazovat národní zájmy a zvyšovat národní bezpečnost informováním a ovlivňováním zahraniční veřejnosti a rozšiřováním a posilováním vztahů mezi lidem a vládou Spojených států a občany zbytku světa.“ Jedná se tedy o spolek prosazující zájmy cizí mocnosti v České republice, který například Ministerstvo pro místní rozvoj doporučuje jakožto relevantní zdroj při zadávání reklamy. A neomezuje se jen na NELEŽ. „MMR se tématu demonetizace konspiračních webů bude dál intenzivně věnovat. Spolupracuje na tom s organizacemi, které se věnují osvětě v této oblasti i mezi soukromými zadavateli. Patří k nim například Asociace komunikačních agentur, iniciativa Fair Advertising nebo spolek Nelež,“ přičemž o iniciativě Fair Advertising se nedozvíme zhola nic. Jejich sociální sítě zejí prázdnotou a podobně vypadá i jejich web. Jakým způsobem, dle kterých kritérií byly vybrány právě tyto subjekty, které zasahují do volného trhu v oblasti reklamy, a kdo za nimi stojí, se bohužel nikde nedozvíme. Rozhodnutí ministerstva tak vyvolává mnoho otazníků. Ještě více pak jednotlivé vyjmenované subjekty.

Necháme se vehnat do cenzurní pasti? DeníkN požaduje, aby banky zrušily účty webům, které NELEŽ označilo za dezinformační

„I dva roky od vypuknutí ruské agrese proti Ukrajině umožňují některé české banky bezproblémové fungování dezinformačních webů. […] Banky přitom mohou bez udání důvodu klienta odmítnout, případně mu účet zrušit,“ volá DeníkN (web s kladným ratingem dle kritérií NELEŽ  a Fondu nezávislé žurnalistiky) po tom, aby všechny banky přestaly otevírat nebo rovnou pro jistotu zrušily účty těm webům, které figurují v seznamech projektu Nelež a Fondu nezávislé žurnalistiky. DeníkN a podobní štváči nás těmito výzvami nebezpečně přibližují sociálnímu kreditnímu systému v Číně – ostatně i čínským firmám za nedodržování čínského postoje k politicky citlivým tématům hrozí postihy zahrnující mimo jiné omezení použití finančních služeb. Kdybychom chtěli nahlédnout pod pokličku čínského systému a uvidět, kam až to může zajít, na kredit firmy a její umístění na černé seznamy má vliv i hodnocení jejího obchodního partnera, které se odráží i v jejím vlastním hodnocení. Společnosti, které se ocitnou na veřejných černých seznamech, mohou dostat mimo jiné zákaz vstupu na trh či do odvětví nebo jim může být znemožněn obchod s akciemi. Firma při nevhodném jednání může zbankrotovat, občanovi může být omezeno cestování, poskytnutí hypotéky, vzdělání, půjčky a dokonce i možnost objednat si hotelový pokoj. Číňané jsou z podstaty své mentality s kreditním systémem spokojeni, byli bychom s ním ale spokojeni my? Doufejme, že ne. Čínský systém v Evropě prozatím každý odsoudí jako totalitu. Příkladem je Velká Británie, kde takový pokus, odepírání účtu za politické názory, skončil velkým bankovním skandálem. Jak dlouho však může trvat, než se salámovou metodou společnost smíří s podobným vývojem situace?

Jak politické neziskovky tvoří seznamy, které mohou ovládnout naše životy, a proč bychom si to neměli nechat líbit

V praxi vidíme, že to, co se nyní děje, je sestavování černých a „bílých“ seznamů neziskovkami spřízněnými s určitými médií, které mají za cíl umlčet a odstřihnout od příjmů svou obchodní i ideologickou konkurenci. Příklady z praxe však ukazují, že to může zajít mnohem dál. Právě tyto seznamy se budou nejspíše hodit i při implementaci EMFA, aby EU mohla média pohodlně zkrotit a dostat pod kontrolu. Dávejme si jako společnost pozor na to, abychom stejně jako v Číně vzniku podobných seznamů netleskali. Taky by se nám totiž mohlo stát, že z důvodu nízkého sociálního kreditu naše děti nemusí přijmout do škol, nebudeme moci načerpat pohonné hmoty nebo si třeba koupit nový telefon. Existují země, kde to tak již funguje. Je to směr, kterým chceme jít i my?

Vyšlo v říjnovém čísle měsíčníku TO. Spoluautorem článku je Vlastimil Veselý.