Již delší dobu se na nás obracejí dříve narození čtenáři se vzpomínkami na dobu totality, kdy komunistická vláda bojovala proti ideodiverzním centrálám, štvavým vysílačkám a neustále hledala vnitřního nepřítele. V souvislosti s přípravou cenzurní legislativy ministrem Rakušanem jsme oslovili signatáře Charty 77 – osobnosti, které se nebály perzekuce státní mocí ani za doby StB – a položili jim tři stejné otázky. Pokračujeme 7. dílem s publicistou a scénáristou Jefimem Fištejnem.

Vlastimil Veselý

Co pro vás znamená svoboda projevu a kde jsou podle vás její hranice, pokud nějaké má?

Ústavně zakotvená a provádějícími zákony zajištěná svoboda projevu je dělící čarou mezi demokracií a nižšími společenskými formami. Nic tolik nevypovídá o povaze společnosti jako právě svoboda projevu. Jako všechno ve vztazích mezi lidmi, i toto právo má určité hranice. Třeba načmárat na sousedských vratech hanlivé označení nebo vulgární slovo je sice projevem vašich niterních citů, leč vaším právem to není. Svobodný projev je v zásadě omezen principy společenské etiky – nesmí opěvovat násilí a agresi, nebo štvát proti příslušníkům jiného etnika, rasy, smýšlení nebo pohlavní orientace. I pro svobodu projevu tedy platí základní osvědčená pravidla lidského soužití.

Jak se díváte na současné snahy umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou „boje proti dezinformacím“? Lze chystaná opatření české vlády srovnávat s dobou normalizace nebo je to za vlasy přitažené podobenství?

Boj proti dezinformacím je pouze dílčím případem politické korektnosti. Ta bazíruje na představě, že existuje správný a nesprávný výklad skutečnosti, ten nesprávný je pak politicky nekorektní, i kdyby se vztahoval k fyzice nebo jiným vědním oborům. Je to nebezpečné přesvědčení, že existuje jenom jedna společenská pravda a povinností státu je prosazovat ji a bránit. V dalším kroku už je na řadě ideál totality, kde společenská energie, na rozdíl od entropické demokracie, je zacílena jen na jednu metu. Politická korektnost neomylně vede každý vývoj do slepé uličky. Srovnání normalizačních zákonů s nedůslednými snahami české vlády o sladění informační praxe s obecně platnými etickými principy, je nepatřičné a zavádějící – pak bychom mohli vidět výhonky normalizace v jakýchkoli zdvořilostních zvycích. Kde není existenční postih za pouhý jiný názor, tam komunismus není.

Má stát bránit šíření nepravdivých informací jinak než pravdivým informováním občanů? Kdo má určovat, co je pravdivá a nepravdivá informace?

Z historie lidstva je znám bezpočet příkladů jemného omezení svobody projevu – stačí se podívat na praxi i těch nejdemokratičtějších států během války. Je to vždy otázka míry a spolehlivého návratu k předchozím normám, jakmile nebezpečí pomine. Státní instituce by se rozhodně neměly tvářit jako držitelé pravdy v poslední instanci. Ale smysl pro míru by nás měl ochránit před prosazováním zcela pošetilých tvrzení jen proto, že máme právo na jakýkoli nesmyslný výkřik z okna. Přísný rozsudek nad idejemi by neměl pronášet stát, ale selský rozum, kterému se také říká zdravý smysl. Česká literatura zná bezpočet historek o tzv. „mašíblech“ – bláznivých vynálezcích elixírů nesmrtelnosti či perpetua mobile. Život sám, i bez státních zásahů, určil, co z pošetilých nápadů bylo životaschopné a co beze stopy zaniklo.