Již delší dobu se na nás obracejí dříve narození čtenáři se vzpomínkami na dobu totality, kdy komunistická vláda bojovala proti ideodiverzním centrálám, štvavým vysílačkám a neustále hledala vnitřního nepřítele. V souvislosti s přípravou cenzurní legislativy ministrem Rakušanem jsme oslovili signatáře Charty 77 – osobnosti, které se nebály perzekuce státní mocí ani za doby StB – a položili jim tři stejné otázky. Pokračujeme 6. dílem s Lenkou Procházkovou, spoluzakladatelkou společenství PRAK (Proti Represi A Kriminalizaci) coby obdoby tehdejšího VONS.

Vlastimil Veselý

Co pro vás znamená svoboda projevu a kde jsou podle vás její hranice, pokud nějaké má?

Svoboda názoru a projevu je ideál, který souvisí se svědomím a principielně s demokracií. Od starověku ale měla svoboda projevu mantinely, které bylo riskantní překračovat. Už Sokrates, který se snažil u athénských spoluobčanů probouzet kritické myšlení a tudíž schopnost pochybovat o zavedené „věrouce“, na to doplatil ztrátou života. Nicméně si stihl vychovat (infikovat) žáky, především Platóna. Jeho pojednání o jeskyni působí aktuálně i dnes. Na počátku novověku převzal štafetu v zápase o právo na svobodu myšlení a hledání pravdy český národ. Je to napříč časem stále závazné dědictví a věřím, že jeho vliv má a bude mít větší sílu, než současné snahy „tovaryšstva Ježíšova.“ 

Jak se díváte na současné snahy umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou „boje proti dezinformacím“? Lze chystaná opatření české vlády srovnávat s dobou normalizace nebo je to za vlasy přitažené podobenství?

Tehdejší motivy cenzurovat a umlčovat jiné názory než ty normalizační jsou stejné jako motivy dnešní vlády – tedy strach, že nebude splněno vyšší zadání (udržování klidu a řádu v zemi). Rozdíl je v technice – samizdat byla klopotná a pomalá záležitost, navíc strojopisy byly kolportované z ruky do ruky. Internetové články a debaty je ale zase snadno možné blokovat a zaplevelit závažnou debatu trolly.

Má stát bránit šíření nepravdivých informací jinak než pravdivým informováním občanů? Kdo má určovat, co je pravdivá a nepravdivá informace?

Současní představitelé české vlády vládnou pod kuratelou cizí moci, nemohou a nesmějí informovat občany pravdivě, jsou na lanči jak cirkusoví koně. Vyhrožování mají v popisu práce.

Člověk, který dnes působí jako český premiér a který v průběhu několika málo let zcela změnil názor na evropskou geopolitiku, by měl se slovem pravda zacházet s velikou pokorou. Ale jemu chybí nejen soudnost, ale i charakter, takže zavádí ideopolicii a ministerstvo pravdy.