Jestliže si chceme vzpomenout, kdy na Západě začalo omezování svobody projevu a nástup politické korektnosti, významným milníkem byla ustrašená reakce na výhrůžky od islámských organizací vyzývajících např. britskou vládu, aby Satanské verše zakázala jako rouhačské dílo v roce 1988.
Veřejné pálení knihy, slovní útoky na autora a jeho vydavatele a později fyzické útoky a vyhlášení fatvy na Salmana Rushdieho vedly k tomu, že západní instituce se postupně podvolily a islám se stal prvním tématem autocenzury i cenzury na digitálních platformách.
Falešný boj proti šíření “nenávisti” nebo “dezinformací” má kořeny právě zde. Zákaz rouhání se vůči doktrínám, které někdo označí za nekritizovatelné s tím, že by se kritikou nebo ironizací mohli někteří příslušníci menšin cítit uraženi (nebo nově po česku – že by se tím mohli znevážit vládní politici), mezitím narostl do obludných rozměrů. Chceme-li se dalšímu omezování svobody projevu a diskriminaci novodobých kacířů účinně bránit, měli bychom vědět, jak tento fenomén vznikl. Salman Rushdie byl – a jak je vidět stále je – jednou z prvních a nejznámějších obětí.
Trefná poznámka k tématu se v těchto dnech podařila americkému komentátorovi Billu Maherovi, který řekl “Nechodte na mě s islamofobií. Někteří lidé zjevně mají důvod se islámu bát. Řeči o fobii slouží jen k zablokovaní debaty.” Vzpomeňte si na to, až se bude zase někdo snažit vylučovat druhé z veřejné debaty pod záminkou boje s “nenávistí” nebo “dezinformacemi”, přičemž na tom, co tyto gumové pojmy přesně znamenají, stále nenastala společenská shoda.
V okamžiku, kdy prohlásíte souhrn myšlenek imunními vůči kritice, satiře, posměchu nebo opovržení, svoboda myšlení se stává nemožnou.
Jedním z problémů s obranou svobody slova je, že často musíte bránit lidi, které považujete za odporné, nemilé a nechutné.
Odpovědět