“Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří; ze strachu o svou budoucnost je žák po něm opakuje… ze strachu provádějí různé ponižující sebekritiky a pokání a nepravdivě vyplňují spoustu ponižujících dotazníků; ze strachu, že je někdo udá, neprojevují veřejně a často ani v soukromí své skutečné názory. Ze strachu z mož­ných existenčních ústrků, ze snahy vylepšit si své postavení a zalíbit se vyšším orgánům vyhlašují pra­cující ve většině případů své pracovní závazky.”

“Vzniká ovšem otázka: čeho se lidé vlastně bojí? Procesů? Mučení? Ztráty majetku? Deportací? Poprav? Zajisté nikoliv: tyto nejbrutálnější formy nátlaku společenské moci na občana naštěstí aspoň v našich podmínkách – odnesla historie. Dnešní nátlak má formy jemnější a vybranější, hlavní váha je přenesena do oblasti nátlaku existenčního. Bojí-li se dnešní člověk například, že ztratí možnost práce ve svém oboru, může být tento strach stejně silný a může ho vést k týmž činům, jako když v jiných historických podmínkách mu hrozila konfiskace majetku. Každý má co ztratit, a každý má tudíž důvod ke strachu.”

Z dopisu Václava Havla tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi (8. dubna 1975)