V nové anketní sérii SOSP Napříč se ptáme osobností, jejichž názory stojí za to sdílet. Jejich pohledy nám mohou pomoci vidět věci z odlišných úhlů, napříč různými bublinami a ozvěnovými komorami. Začínáme jednoduchou otázkou na tu nejzakládnější svobodu. Co podle vás nyní nejvíce ohrožuje svobodu projevu v České republice?

Máme-li se obávat o ohrožení svobody slova, musíme si nejprve ujasnit, co tím vlastně myslíme. Pokud  bychom měli na mysli bezduché plácání kýmkoliv a k čemukoli na sociálních sítích – od „kovidu“ až po „russáky“ – nebude tato „svoboda“ ohrožena nikdy, pokud sociální sítě budou existovat. Nemyslím, že v tom bychom měli spatřovat nějaký problém ohrožení svobody slova. 

Vážný důvod obav je však o svobodu slova jako o lidské, nebo spíše občanské, právo. Tedy právo občana veřejně vyjadřovat své názory bez ohledu na názory jiných. Už samo přitakání  některých politiků tomu, co je definováno jako „nesprávný názor“, vzbuzuje obavy. Existují-li názory správné, pak jiné jsou nesprávné a jejích vyjadřování by snad nemělo být posuzováno právem na svobodu slova?  Mnozí si to myslí a odmítnutí diverzity názorů, jehož jsme svědky i na úrovni nejvyšších orgánů státu, je zcela zřejmé. To je nyní náš hlavní problém: svoboda slova má své limity, ale jimi musí být lidská důstojnost, nikoli jedině správný názor, jak se k tomu dnes u nás schyluje.

Druhý spočívá v tom, že svoboda slova nemusí být zrušena, může dokonce formálně existovat. Nemusí být zřizován žádný „Úřad pro tisk a informace“ jako po roce 1968. Postačí, když občanská veřejnost podlehne “antidezinformačnímu” šílenství a jakýkoliv svobodný hlas bude přívalem vulgárního veřejného lynče rychle umlčen.

Stanislav Křeček, veřejný ochránce práv

Svobodu projevu u nás nejvíce ohrožuje to, co ohrožuje svobodu slova všude v západním světě. Tedy cenzurní zásahy sociálních sítí pod kuratelou vlád a nadnárodních organizací. Sítě jsou dnes přitom primárním zdrojem informací a hlavní platformou společenské, politické a kulturní komunikace. Stačí se podívat, jak je Elon Musk předmětem nenávisti jen proto, že osvobodil Twitter, resp. platformu X, od cenzury.

Další hrozba také se sítěmi souvisí. Jde o polarizaci, ozvěnové komory, informační sila. Vyžaduje se stádní či správný názor, klesá poptávka po osvěžující pluralitě a otevřené diskusi. Stoupá poptávka po názorové jednotě.

Lze chápat, že na Ukrajině dnes není zrovna svoboda slova. Země je napadena a je ve válce. Českým specifikem ale je, že i u nás je potlačován a ostrakizován jiný než oficiální ukrajinský narativ. Je to jistě kontraproduktivní, zakázané ovoce je atraktivní.

Jan Macháček, předseda správní rady Institutu pro politiku a společnost

Svobodu projevu nejvíce ohrožují dvě věci: strach a nedostatek argumentů. Když prosazujete nějaký názor jen na bázi emocí, ale racionální argumenty vám zcela chybí, máte celkem logicky strach jít do debaty s člověkem, který na rozdíl od vás ty argumenty má. Tam, kde proti emocím stojí jasné argumenty, zbývá jediné – argumenty umlčet a jejich nositele onálepkovat nějakým hanlivým termínem, který dotyčného vyřadí z veřejné diskuse. Nebo ho rovnou umlčet…

Jako příklad nám může posloužit třeba migrační krize v roce 2015, kdy pro přijímání migrantů z odlišných kultur neexistoval žádný racionální ekonomický, ani sociologický argument. Celá vítací politika byla založena čistě jen na emocích. Kritiky masové migrace tak bylo třeba označit za “nacisty”, “fašisty” nebo v lepším případě jen “xenofoby” a de facto je umlčet. 

Ohrožení svobody projevu tak vzniká všude tam, kde existuje strach – strach z odlišných názorů, strach z nedostatku argumentů proti nim. A protože strach je komodita, na které se skvěle vydělává, vznikl na strachu z názorů a argumentů sofistikovaný neziskový byznys. I jeho protagonisté jsou ve svém boji proti svobodě slova motivováni strachem. Strachem, že žádným jiným způsobem by se tak dobře neuživili, jako když si je že svých daní platíme za to, aby nám omezovali naše základní demokratické svobody.

Karolína Stonjeková, komentátorka

Svobodu slova v České republice nejvíce ohrožuje stále postupující silná ideologizace všech společenských témat, celé veřejné diskuse, a to s výraznými totalitními prvky. Tlak na ideologizaci pochází jednak od hrstek extrémních aktivistů, agresivně a bezohledně se prosazujících ve společnosti za pomoci mnoha médií a většiny politiků. Ještě silnější tlak na ideologizaci života lidí je patrný z Evropské unie. Ideologové usilují o nastolení nadvlády své propagandy, povýšené na jedinou pravdu, na jediný povolený názor, o kriminalizaci odlišných názorů, tedy o názorovou totalitu. Přičemž názorová totalita vždy v minulosti doprovázela nebo předcházela každou totalitu politickou. Snaha o zachování svobody slova je proto obranou svobody jako takové a demokracie.

Ladislav Henek, novinář a dramaturg

Se znepokojením pozoruji rozsudky  za verbální projevy. Nejsem fanouškem Tomáše Čermáka, ale pět a půl roku za jakési “hospodské” (byť neurvalé a nechutné) výkřiky), to mi zavání exemplárním procesem a exemplárním trestem.  To dělali komunisti. Samozřejmě i demokracie musí mít prostředky, jak se bránit, je-li třeba, ale podněcování k terorismu?  Vážně? A nikdo neprotestuje. Jako za covidu se opět  podařilo vyhecovat lidi k hysterii. “Vždyť je to svoloč, jsou to dezoláti,” říkají. Je ro pěkně kluzký svah.  

Angelika Bazalová, členka Rady České tiskové kanceláře

Spíše než jeden prvek, který by byl jednoznačným ohrožením svobody slova, vidím jako nebezpečí komplexní soubor kroků směřujících především k digitalizaci našeho života. Jde o proces, kde se základní aspekty našeho bytí postupně transformují do virtuálního světa. Naše běžné konverzace, které dříve zůstávaly v soukromí, jsou nyní vedeny na sociálních sítích. Zde se stávají “majetkem” korporací, které je mohou dle svého uvážení modifikovat, skrýt či využít, často s odůvodněním, že jsme byli informováni prostřednictvím jejich uživatelských podmínek.

Dalším znepokojivým trendem, který vidím, je snaha o eliminaci fyzické hotovosti. Peníze v rukou znamenají autonomii a svobodu. Opravdu toužíme po tom, aby stát měl kdykoliv přístup ke všem našim finančním údajům?

Když se podíváme na totalitní režimy, např. v Číně, s jejich systémem sociálního kreditu, můžeme spatřit potenciálně temnou budoucnost, kam může takový přílišný přesun digitální moci do rukou státu a firem s ním spojených směřovat. A to vidím jako obrovskou výzvu, se kterou se budeme muset poprat.

Petr Kubelík, ředitel internetové televize