V kauze učitelky Bednářové je třeba odlišit dvě věci. Tou první je pracovně-právní spor s jejím bývalým zaměstnavatelem, základní školou, která jí dala výpověď za způsob výkladu o situaci na Ukrajině. Tomu jsme se věnovali už před rokem v článku o tom, do jaké míry patří politika na základní školy. Nepřísluší nám hodnotit kvalitu obsahu výuky – ostatně nikdo z nás neviděl kompletní záznam dané vyučovací hodiny. Zabývali jsme se tenkrát pouze otázkou, zda lze tento případ a vedení školní výuky obecně posuzovat optikou svobody projevu. Stále si myslíme, že nikoli. Jde o pracovní výkon učitele a obsah výuky se má řídit osnovami, které definuje stát či samospráva, daná škola a rodiče žáků. 

Co je v tomto případě pro posouzení komplikující (a jistě relevantní pro soudní proces) je fakt, že Ministerstvo školství zaslalo loni školám metodické pokyny, které obsahují následující doporučení: „Podělte se o své názory a pocity ohledně konfliktu na Ukrajině… Bavte se se staršími dětmi o všem, co v médiích vidí a slyší… Vyvarujte se škodlivých stereotypů a generalizací. Ať už jsou naše pocity ohledně Ruska a Putina jakékoli,“ z nichž mohli vyučující vyvodit, že v tomto případě jsou jejich soukromé názory vítány.

Druhá věc je obžaloba učitelky ze strany státního zastupitelství za „popírání genocidy”, za což jí hrozí podle trestního zákoníku půl roku až tři roky vězení. Případu se ujalo společenství PRAK (Proti Represi A Kriminalizaci), které po vzoru Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) z časů normalizace poskytuje právní pomoc proti politické perzekuci. Na jejich webu lze najít usnesení o zahájení trestního řízení, stížnost proti usnesení a repliku k vyjádření školy. Vzhledem k tomu, že je v médiích řada novinářských interpretací, ale žádný rozhovor s dotyčnou, kde by podala svůj výklad celé kauzy, zde je rozhovor s ní z dubna 2023.

Z výše uvedených faktů ať si udělá každý obrázek sám. Ze známých osobností se nad případem pozastavil exprezident Klaus, podle něhož „zneužívání slova genocida je jedním z otřesných posunů dnešního světa“ a daný případ důvodem k přemýšlení, „zda se nakonec skutečně nepřibližují hrůzná padesátá léta“. Ani nám není jasné, jak lze někoho odsuzovat za schvalování genocidy, když podle Yahoo News a ukrajinského Interfaxu OSN žádné důkazy o ní nenašlo, a nevíme o žádném jiném případu, kdy by za něco podobného byl stíhán někdo v západní Evropě.

Publicista Petráček to v sobotních Lidovkách ze dne 29.04.2023 vysvětluje pregnantně: „Genocida je právní termín ustavený před 75 lety. Má se jím šetřit, aby nepodléhal inflaci. Má být vyhrazen pro případy plánovaného, systematického, plošného vyhlazování definovaných skupin. Jasný je holokaust, patří sem vyhlazování Arménů v Turecku (1915), vláda Rudých Khmerů v Kambodži (1975-9) či krveprolití ve Rwandě (1994). Ale je dobré vědět, že sem nepatří všechny brutality. Ne každá agrese, každé krveprolití, a dokonce ne každý válečný zločin spadá do kategorie genocida.“

Na základě výše uvedeného se nelze zbavit dojmu, že obžaloba učitelky Bednářové působí jako odstrašující politický proces.